Dnešní článek bude zcela z jiného soudku a sobecky ho věnuji sobě.
Minulý podzim, jsem si řekla, že bych měla konečně zase začít pravidelně sportovat. Běhání kolem dětí mě jaksi z této stránky neuspokojovalo. Potřebovala jsem činnost, která není závislá na čase, a nejlépe ani na přítomnosti Honzíka. Začala jsem tedy pravidelně provádět skoky přes švihadlo a posilovat ve třech sériích. Před touto činností bylo nutné se trochu zahřát a tak jsem si, pokud to bylo možné, zašla tak na 15 minut zaběhat.
Postupně jsem ale začala zjišťovat, že mne daleko více baví vypadnout ven a běhat, než hopsat doma
(...myslím přes švihadlo...to druhé hopsání mne baví dost a stále:-)).
Tak 3x týdně jsem se tedy proběhla a šlo mi to čím dál lépe. Trasy jsem prodlužovala a zvládala s větším přehledem. V tu chvíli ve mě začala hlodat myšlenka na zdolání půlmaratonu (21,1 km). Přes zimu jsem běhání moc nedala a tak připadal v úvahu letní termín. S prvním během v horkých dnech ale na vlastní kůži zjišťuji, proč nejsou žádné půlmaratony vypsané na léto. Vybírám tedy termín na konci října, abych stihla přípravu dle 9-ti týdenního
optimalizovaného plánu.
(Optimalizovaný je proto, že je méně náročný na čas.) Plán poctivě dodržuji, ze začátku přidávám i den či dva běhání navíc dle
normálního plánu. Shledávám, že dlouhé běhy mě tak neodrovnávají jako rychlé krátké úseky.... fuj, jen na ně pomyslím.... Aby ne, nejsem žádné peříčko, že? :-)
Termín závodu jsem nakonec o týden posunula, jelikož jsem našla půlmaraton, který se běží blíž a taky jsem stihla doléčit mírný kašel....
S blížícím se termínem, začínám mít zmatek v hlavě. Snažím se najít ještě nějaké
informace i o
výživě před, během a po závodě. Tak to je úplný guláš.....
"Mám tam vůbec jet? Mám dost natrénováno? Trochu mě pobolívá zadní strana stehna, nezhorší se to? Ty energetický gely nemám vyzkoušené, nebude mi z nich blbě?"
A tisíce podobných otázek. Další den se mi ale rozsvítí a je rozhodnuto. Jedu.
Vyrazili jsme tedy všichni do Velešína (u Českého Krumlova) na půlmaraton, který byl současně i mistrovstvím republiky veteránů (veteránská kategorie je jen pro zajímavost již od 35 let, nejstaršímu závodníkovi bylo 73 let).
Můj cíl je doběhnout. Honzíkovi sděluji, že budu ráda, když to dám za 2:30. V mé hlavě je ale čas 2:20, který bych ráda zdolala. Již při rozcvičování zjišťuji, že většina patří k profi běžcům, takže je jasné, že budu vlát na ocase.
Vyrážíme na trať. Vím, že nesmím přepálit začátek a držet si svoje tempo a tak nechávám většinu zmizet nenávratně pryč. Tep mám vyšší než jsem zvyklá, proto dle rad odborníků zkouším prohodit pár slov se spoluběžkyní. To zvládám a běží se mi dobře, tak to je OK První občerstvovací stanice na 6 km se blíží a mě se běží stále celkem dobře.
Poté přichází úsek 4,5 km, který je převážně do mírného kopečka. Není to žádné kafíčko, ale jde to. Potkávám první běžce, kteří už běží zpět. Někteří mě povzbudí a já jim jen tiše závidím, že už mají víc jak půlku za sebou. 10 km mám asi za 59 minut. To je
pro mě velice slušný čas:-). Jsem mile překvapena:-) . Toto tempo si držím i nadále. Nemůžu se dočkat další občerstvovací stanice a konstatuji, že příště jedině s vlastními zásobami tekutin. Dávám si energetickou tabletu a liju do sebe vodu.
Míjím 16km a začínám toho mít plný kecky. Trasa mírně do kopečka, nikoho již nepotkávám, snažím se držet stálé tempo. V tu chvíli netuším, že to nejhorší mám těsně před sebou. 19 km jsem měla za pro mě velice slušných 2:02.
Zbývají 2 poslední kilometry a pro mě začíná obrovský boj a to nejen fyzický. Boj se sebou samou. Běží se mi fakt hrozně špatně. Zjišťuji, že mám dost vysoký tep, proto zpomaluji. V tu chvíli mám sto chutí se na to vykašlat. Boj pokračuje, ale nakonec to neudělám. Nemůžu, nemůžu to vzdát. Už mám tolik za sebou. Tep se snižuje velmi pomalu a tak běh prokládám 2x asi na 50 m chůzí. V tu chvíli mi to moc pomohlo.
Pokračuji ve velmi pomalém tempu a potkávám vyklusávající se běžce, kteří mi fandí a utěšují mě, že už jen 100m. Já ale vím, že to je 200m a v tuto chvíli se mi to zdá zatraceně daleko. Nakonec přeci jenom dobíhám do cíle. Nikolka, Tobík i Honzík mi fandí. Jsou to miláčci:-). Díky za to.
I přes to, že jsem v cíli řekla tolik "optimistické": "Již nikdy více", teď vím, že si to zase zopakuji. Budu trénovat podle normálního plánu, dám dolů alespoň 5 kg a místo nich si ponesu vlastní tekutiny!!!
Dvě hodiny po doběhnutí se mi totiž dělá špatně a pomůže jen výraznější doplňování tekutin. Doma si ověřuji, že jde s největší pravděpodobností o dehydrataci, proto také ten vysoký tep na konci. Vhodné tekutiny doplňuji ještě dnes:-)
Také bych pro příště vybrala nějaký větší půlmaraton, kde budou i amatéři.
Můj výsledný čas byl tedy nakonec 2:16:52 a skončila jsem v mé kategorii na 3. místě (ze třech :-)). Pocit štěstí se již dostavil v plné míře a nyní jsem moc ráda, že jsem svůj boj vyhrála a nevzdala to. Tím se mi potvrzuje, že vytrvalostní běhání je hlavně o hlavě:-)
Co dodat nakonec? Snad jen to, k čemu jsem po chvilce běhání dospěla a co mi moc pomáhá i v běžném životě:
"NEHLEDEJ VÝMLUVY, HLEDEJ PŘÍLEŽITOSTI."
P.S. A jinak, moc děkuji především Tobě, Honzíku, za obrovskou podporu, která se mi od Tebe dostává.:-))
V souvislosti s Velešínským půlmaratonem nesmím opomenout také dětský závod, kterého se zúčastnila Nikolka. Běžela spolu dalšími dětmi 150m. 
